Konverze

Na střední škole jsem patřil mezi celkem oblíbené lidi. Dokázal jsem se bavit s každým. Jakmile jsem se ale nechal pokřtít, vše se změnilo. Nerozuměl jsem tomu. Když jsem byl poprvé na Mši svaté, pamatuji si to dodnes, tak mě uchvátila krása a hluboké tajemství slavení Eucharistie. Nechápal jsem co se tam vlastně děje, nevěděl jsem pořádně, co to znamená, ale zůstal jsem klečet v lavici s úžasem v očích i srdci. Poté jsem se ale zase vrátil k "normálnímu" životu a nějak jsem víru neřešil. Přesto ve mě něco zůstalo. Poslouchal jsem občas modlitbu breviáře na proglasu a pročítal Písmo svaté. Nakonec mě Pán povolal do Církve svaté. Mne, starého (mladého) rebela, který neuznával autority a žil typickým světským životem, jakým žije dnes většina náctiletých. Jeho jasné "Pojď a následuj mě!" mě zvedlo ze školní lavice během hodiny a já šel na faru požádat o křest. Ještě než jsem se ale k faře dostal, zastavily mě první pochyby. Zlý vycítil ohrožení a začal útočit. Díky Bohu, že to bylo u kostela, takže jsem se šel podívat přes vstupní mříž na svatostánek a poté došel na cílové stanoviště. Domluvil jsem se s farářem a začal chodit na přípravu. To nikomu tolik nevadilo nebo si to alespoň nepamatuji. Několikrát jsem během přípravy zapochyboval, ale Pán mě vedl a neopouštěl. Ke konci přípravy se však začaly dít divně věci. Lidé se mě začali stranit. Začal jsem mít problémy i s "přáteli" atd. Přišlo mi to jako bych dělal nějakou špatnou věc nebo byl prašivý. Nakonec jsem byl pokřtěn a zároveň biřmován. I tomu předcházelo drama jako napsané z románu, ale psát se mi o tom nechce. Najednou jsem byl sám. Nikdo se se mnou nechtěl moc bavit (z lidí z mého starého života) a pamatuji na památná slova mého faráře, který mi po křtu, kdy jsme slavili Kristovo Zmrtvýchvstání na Bílou sobotu, řekl: "Nemysli si, že teď bude vše růžové." Musel jsem si tvrdě obhájit víru a Bůh mě nikdy neopustil. Když mi bylo nejhůř, věděl jsem, že v tom nejsem sám. Jak řekl papež Benedikt XVI. Kdo věří, není nikdy sám. Všechny ty boje, které jsem vedl se svým okolím, mě upevňovaly ve víře. Ti, kteří při mě stáli, podporovali mě a vždy podrželi, s těmi mám velmi silná přátelství dodnes a jsme jednou velkou rodinou. A já děkuji Pánu Bohu, za tuto milost. Je krásné ráno vstát a pomodlit se v klidu breviář. Když to časově výjde, zastavit se v kostele alespoň na chvíli, číst hodnotnou duchovní literaturu a mít okolo sebe lidi, kterým věřím. Po pár letech od křtu, jsem seděl na faře se svými přáteli a bavili jsme se o konvertitech. Došli jsme k zajímavému závěru. Většina konvertitů má problémy s celým svým okolím, po oznámení, že se chtějí nechat pokřtít. Tvrdě za víru bojují a když vydrží, mnohdy velmi silný tlak i od těch nejbližších, tak ji dokáží obhájit. Bůh je s námi, kdo proti nám? Je to úžasná milost, vidět, slyšet a poznávat Pravdu, ale být křesťanem mimojiné znamená také nést svůj kříž. Děkovat Pánu Bohu nejen za to pěkné. Modlit se ve chvílích, kdy pochybuji a nepociťuji nic než prázdnotu. Pán Bůh toto vše dopouští proto, abychom byli pokornější a snažili se žít opravdu dobrým životem a nakonec došli k Němu. Jsem hrdý na to, že jsem katolík a dá-li Pán Bůh, tak i jako katolík zemřu. Přeji všem požehnanou neděli. +